close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2011

Strana 1.

31. března 2011 v 13:49
24.1.2041


Milý deníčku,(jak originální)
dostala jsem tě od bratrance Marca. Teď sedím v rychlíku do Londýna a uvažuju o tom jak bude vypadat Londýn, Příčná ulice a všechny tyhle magické věci. Ale než se pustím do úvah o tom co mě čeká vypíšu se ti z ,,traumat"(jak říká psycholog), které mě potkala v dětství. Měla sem je fantastický, žili jsme v rodinném domě na venkově s dvěma psy a čtyřmi kočkami. Táta byl super, máma super a moje chůva Nikky úžasná.Bohužel se Nikky nezdála úžasná jen mě, ale i tátovi takže v mých osmi letech jsem přišla o tátu i nejlepší kamarádku. Máma se z toho sesypala a začala pít. Jednou večer se šíleně opila a odešla, nechala mě doma samotnou. O pár hodin později přijeli policajti a teta Ellisabeth, nikdo mi nechtěl říct co se stalo, všichni bylo bledí a balili moje věci. Přestěhovala jsem se k tetě a až po několika týdnech jsem se dozvěděla co se stalo. Máma jela autem do vedlejšího města, kde bydlel táta s Nikky a zapálila jejich dům. Nikomu se nic nestalo, ale máma skončila na psychiatrii. Táta mě nechtěl tak jsem se odstěhovala k tetě do třípokojového bytu kde bydlelo i se mnou pět lidí. Město a vesnice, dům a byt, lidi a prázdnota. Všechno bylo jiný. Teta usoudila, že bych měla chodit k psychiatrovi, protože jsem o tom co se stalo nechtěla s nikým mluvit. Ale později se ukázalo, že ani on nebyl ten s kým bych o tom chtěla mluvit. Mám ráda svou bublinu do které nikoho nepouštím, mám ráda ticho a samotu a hlavně mám ráda, když si mě nikdo nevšímá, když sem pro ostatní vzduch a ne střed pozornosti. To psaní mě unavilo, tak zamknu kupé a na chvíli si zdřímnu....